Soulmates - 11. Život je krásný do určité míry

Porozumění různým obrazům nemoci otvírá nové možnosti sebepoznání. Je nutné vidět své chyby a přijímat sama sebe takového, jaký jsem. Teprve pak bude projevená nemoc skutečnou cestou k uzdravení.

****************
„Harry… vstávej.“

Ospalé zamručení.

„Harry… Musíš vstávat, máme školu.“

„Mně se nechce… Pojď si taky lehnout, můžeme zůstat v posteli spolu.“

„Ehm… Harry?“

Otevřel oči a probral se.

„Hermiono?“

Hermiona nad ním stála celá zrudlá. Nicméně to jí nezabránilo, začít mu dělat kázání.

„Mně sice do toho, co děláš po nocích, vůbec nic není, ale musím ti něco říct. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak to nechám být… Jenže Ronovi by se ani trochu nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že jsi přišel až k ránu. Dokázal by si domyslet, co jste asi dělali,“ teď byla ještě červenější.

Zřejmě se jí o tom nemluvilo moc příjemně.

„Jak víš, že jsem přišel ráno?“ nechal její mýlku být.

„Řekl mi to Neville, jestli o tom nevíš, tak jsi ho probudil.“

No, tak to je super. Neville si myslí, že strávil noc s Ginny.

A Hermiona taky.

„A ví to ještě někdo?“ zajímalo ho.

„Dean slyšel, když jsme se o tom bavili… A určitě to řekne Parvati, vždyť víš, že spolu chodí. Seamus to ví taky od Nevilla… Ale neboj, Ron se to nedozví. Zase by z toho bláznil, vždyť ho znáš.“

To je krása.
Teď si celá škola myslí, že spí s Ginny. Tak to je docela… děs.
Už teď nemohl z těch pohledů a úsměvů ostatních. A také z těch jejich poznámek. Občas milých a občas… naopak.
A bude to horší…
I když místo s ní, spí s Malfoyem.
No jo pravda, že včera toho zrovna moc nenaspali.

Dokonalá noc.

Nejlepší, co kdy zažil.

Pořád ještě na sobě cítil Dracovu vůni. Byl za to rád, protože tak se aspoň ubezpečil, že si celou tu noc nevysnil a všechno se to stalo. Každičký okamžik…

„Harry?! Posloucháš mě?“

Trochu se zasnil.

„Jasně, že jo.“

„Tak dobře. Zkus se ale aspoň trochu krotit, musíš taky brát ohledy na Ginny. Učí se přece na NKÚ.“

To taky moc dobře věděl a dalo by se říci, že na ní ohledy bral. Teď, když jí nevídal moc často, měla dost času na přípravu do školy.
Přesto bylo to, co jí prováděl, daleko krutější a horší, než kdyby s ní randil dvacetčtyři hodin denně. Uvědomoval si to, tak hloupý zase nebyl. Ale nemohl se odhodlat, říct jí pravdu. Bylo mu jasné, že v tom případě by se asi zhroutila a zkoušky by neudělala už teprve.

Oblékl se a pak se připojil k Hermioně, která na něj mezitím počkala ve společenské místnosti. Snídani už nestihli, ale na hodinu Přeměňování snad dorazí včas.

Chtěl se jí na něco zeptat.

Věděl, že čte skoro pořád (dokonce víc než Malfoy a to už bylo, jak zjistil, co říct), a proto doufal, že mu objasní i několik otázek. Nevěděl, kam se jinak obrátit a něco dělat prostě musel.

Ano, přemýšlel, jak se rozejít s Ginn. Ale daleko častěji myslel na Draca.
Měl ho rád a zároveň o něj měl strach.
Teď už si byli tak blízko a stejně ho k sobě Draco nenechal přiblížit tak, jak by Harry rád. Tedy aspoň ne psychicky.

Bál se. Někdy hodně.

Často mluvil sám se sebou a někdy to působilo až hororově. Tušil, že i tahle skutečnost mohla za to, že se jeho přítel pokusil zabít.
I když samozřejmě o tom nechtěl Draco mluvit. Říkal, že všechno dokáže vyřešit sám.

To se Harrymu nelíbilo.

Chodil s ním. Spal s ním.

Měl právo mu pomoci. A hlavně měl právo vědět, co se děje.

A Hermiona by mu v tom mohla aspoň trošku pomoci. Nikdy neměl lepší hlavu než ona…

„Mám na tebe jednu otázku.“

„Jakou?“

„Asi ti to přijde… směšný, ale nevím, s kým jiným, o tom mluvit. Ehm… co je to za nemoc, když někdo mluví sám se sebou? Víš… myslím… jakože uvnitř žije vlastně ještě někdo… druhý,“ nevěděl jak to jinak popsat.


„Ty myslíš schizofrenii?“

‚Asi jo. Co o ní víš? Je moc nebezpečná?“

„Harry, nemyslím si náhodou, že máš schizofrenii, že ne?“

Ohradil se: „Kdepak. Já jsem v pohodě.“

„A kdo není?“

„Nikdo. Jen mám pojednání pro Trelawneyovou.“

V očích jí zvláštně blýsklo. Tak nějak nebezpečně.

„Vždyť už jasnovidectví nemáš.“

A jéje.

Uvědomil si svůj přehmat a začal něco zmateného blekotat.

Hermiona ho ale zarazila.

„Harry, jestli si myslíš, že má někdo schizofrenii, tak bys měl zajít za Brumbálem nebo madam Pomfreyovou. Ti mu pomůžou víc než já.“

No tak to určitě.

„To si nemyslím… Já to prostě jenom potřebuju vědět, Herm!“

Slyšel sám sebe, jak chabě to zní, ale už ho nenapadla žádná výmluva. A on nemohl jen tak sedět a nic nedělat, když je Draco možná v ohrožení. Musí o tom zjistit, co nejvíc a Hermiona je pro začátek dobrý zdroj informací.

„Jediné co vím je, že je to hodně nebezpečná nemoc. Častokrát to s člověkem dopadne špatně.“

„Jak moc špatně?“

„Poměrně dost. Co jsem četla, spousta případů skončila sebevraždami. Je to nebezpečné a pokud někoho znáš, kdo, tak bys měl… Harry? Není ti nic?“ polevila trochu ve svém uvažování Hermiona a zadívala se starostlivě na Harryho, který najednou zbledl.

Neodpovídal.

Sebevražda.

Tak teď to má potvrzeno.

No… skoro.

Kvůli schizofrenii se tedy pokusil zabít? Nebo kvůli čemu?
A když to udělal jednou, může to udělat zase?
Jeho Draco se může znovu chtít zabít?
Nechat ho tady, zrovna, když jim spolu začalo být tak dobře. Udělal by mu to?
Otázky se v něm hromadily.

„Harry… kdo mluví sám se sebou?“

Možná by jí to měl říct…
Komu jinému může věřit, když ne svým přátelům? Možná ho podpoří…

Otevřel pusu, ale nestihl nic povědět, protože zaslechl zvonivý hlásek jeho ehm… pořád ještě dívky.

„Ahoj, Harry.“

„Ginny,“ sklonil se, aby jí dal pusu na tvář.

Zatvářila se trochu zklamaně.

„Kde jsi byl včera večer? Myslela jsem, že si zahrajeme šachy, popovídáme si… prostě jako dřív. A ty nikde.“

„No… trochu jsem se zdržel ehm… v knihovně. Psal jsem esej pro Snapea.“

„Aha. Tak se uvidíme dneska odpoledne? Máš čas anebo se zase učíš?“ zněla vyčítavě a Harry se jí nedivil.

Když vzpomínal, kdy naposledy měli rande, musel jít hodně dozadu v čase.
Měl by se s ní rozejít a místo toho ji jenom obelhává.
Ale dělá to jen pro její dobro. Rozejít se s ní teď, propadne u zkoušek.

No, byla to spíš výmluva.

Byl totiž příliš velký srab, aby to s ní ukončil. Ne, že by to nezvládla ona.
Bál se, že spíš on by to nedokázal.
Dívat se do těch jejích kulatých očí zalitých slzami… Ne, na to jí má moc rád.

„Jo, mám čas. Sejdeme se po škole.“

Rozloučili se a společně s Hermionou odešel na hodinu. Ještě přede dveřmi ho však kamarádka zastavila.

„Harry… Když jsi v noci nebyl s Ginny… tak s kým tedy?“

Neville, který kolem nich proběhnul dovnitř, ukončil debatu ještě než začala.

*
Seděl v knihovně a probíral se jednou knihou za druhou. Byl naštvaný, protože kromě Ginny se teď bude muset vyhýbat i Hermioně. Sice dnes uvažoval, že by jí snad mohl o Dracovi říci, ale tenhle nápad ho po chvilce rozumného uvažování přešel. Tak naivní, aby si myslel, že Herm přijme Draca za jeho přítela, zase nebyl. Zvlášť, když se dozví, že chodí zároveň s ním i s Ginny.

To by se jí nelíbilo obzvlášť.

Tohle, ale nějak zvlášť nechtěl řešit, zvlášť, když by se měl raději zaměřit na problém s Dracovou nemocí.

Protože schizofrenie byla nemoc.

A Draco byl nemocný.

Krucinál.

Našel si jednu tlustou lékařskou knihu a čím dál četl, tím byl víc vyděšený. Všechny příznaky popisující chorobu odpovídaly Dracovu chování.
Pokus o sebevraždu, zapomínání, zhoršení školních výsledků, mluvení sám se sebou, časté změny chování… A bylo toho mnohem víc. Trable v dětství (ať si klidně povídá, co chce, Harry ví, že jeho Draco to neměl lehké), zahleděnost do sebe, maska, kterou si nasazuje před ostatními lidmi…
A ještě víc se zhrozil, když si přečetl, co by mohlo nastat.

Tak tohle bylo dost vážné.

Pokud se Draco nezačne léčit, tak… nemá šanci.
Bude se to jen zhoršovat.

Nezvládne to.

*
„Teda, Pottere, co tě to zase popadlo? Já NEJSEM žádnej schizofrenik, kolikrát ti mám vysvětlovat, že prostě jen mluvím sám se sebou. Jenže to dělá každej člověk a i ty to někdy děláš, tak si to přiznej!“

Draco byl teď opravdu naštvaný. Myslel si, že dnešní schůzka bude probíhat podobně jako ta včerejší. Vlastně už před sebou neměli tajnosti, důvěřovali si, znali každičkou část svých těl…

Byli milenci.

A on ho teď překvapí nějakými kecy o tom, kterak je nemocný a málem umírá.

Za chvilku mu pošle nějakého Ridleyho Filla.

„Možná ještě schizofrenik nejseš, ale máš k tomu hodně blízko. Prošel jsem všechno, co jsem našel v knihovně a…“

„Věř si těm knížkám, ale já nejsem blázen!“ zařval.

„To já přece vím,“ Harry mluvil potichu.

„Tak ho ze mě nedělej! Já jsem v pořádku.“

„Nejsi. Já se o tebe bojím. Nebudu čekat, až se znovu pokusíš zabít. Nechci tě ztratit, Draco. Víš vůbec, že tě mám rád? A nemůžu se dívat, jak se ničíš. Prostě nemůžu,“ Harry ukryl svou tvář ve dlaních.

Draca přešel vztek na Harryho jako mávnutím kouzelné hůlky.

Má o něj strach.
Má ho rád a má o něj strach.

I když, pravda, zbytečný.
Draco ví, co dělá.

„No tak,“ snažil se ho trochu utěšit a vzal ho okolo ramen, „já budu v pohodě. Tak už se kvůli mně netrap, nemá to cenu.“

Přitiskl si ho pevně k sobě.

„Ty nevíš, co mi to děláš. Nemůžu už to vydržet. Vždycky vybuchneš a chováš se tak… jako Ten druhý. A já nechci chodit s Tím druhým, ale s tebou. A nechci tě ztratit.“

Draco k němu v tu chvíli pocítl takový příval citu, až ho to samotného překvapilo.
U něj to rozhodně nebylo nic obvyklého.
Nikdy nikoho neměl rád (vztah s otcem byl mizerný vždy a s matkou podivně rozpoluplný), ale teď se cítil tím citem úplně pohlcen. Byl to zvláštní pocit.
Zvláště krásný a přitom tak bolestivý.

Zlehoučka se dotknul svými rty jeho tváře a pak si položil hlavu na Harryho rameno.

„Zapomeň na to a mysli už jen na nás dva.“

„To nejde, když máš v hlavě ještě někoho jinýho,“ opakoval pořád tvrdohlavě Harry.

Co s ním má ještě dělat?
Jak ho ještě přesvědčit?

„Když jsem s tebou, tak je pryč,“ ani nemusel lhát.

Opravdu, když byl s Harrym, ozýval se Ten druhý spíš jen výjimečně.

„Tak si ho vypuď z hlavy úplně. Kvůli mně… Draco… Přísahej, že už s ním nebudeš mluvit.“

„No… To není jen tak,“ pousmál se.

„Slib mi to… Prosím.“

Prudce vydechl a pak…

„Tak dobře… Slibuju ti to. Stačí to takhle nebo ti to mám dát ještě písemně?“

„Budu se muset spolehnout jen na tvoje slovo,“ usmál se konečně (i když pořád ještě smutně) Harry a stvrdily smlouvu aspoň polibkem.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, Draco by ho jen odpálkoval a citovým vydíráním by se nazabýval.

Jenže tohle nebyl kdokoli.

Byl to Harry.

Jeho Harry.

A tak mu to slíbil a zkusí to splnit.

I když je pravda, že dost dobře nechápe proč. Není žádný nemocný blázen a Ten druhý není ani trochu nebezpečný. Sice ho občas docela otravoval, ale byla s ním i zábava.
Ne moc často, ale byla.
A taky… Harry tu nebude věčně.
Jednoho dne ho přestane vztah s Dracem bavit a odkopne ho. A kdyby byl Ten druhý pryč, zůstal by Draco úplně sám. A dost by ho to vzalo.

No, možná se nebude snažit Toho druhého zbavit až tak úplně.

Pro začátek bude stačit, když se bude krotit v Harryho přítomnosti.
To bude stačit.

Promiň Harry, ale jinak to nejde.